První část - V lese

Byl zamyšlený. Měl takový podivný pocit. Ten rozhovor byl zvláštní. Tak nějak divně zvláštní. Jasně vycítil okamžiky, a byla jich naprostá většina, kdy k němu dívka byla až neuvěřitelně upřímná, ale zároveň zaregistroval i několik momentů, kdy by se vsadil, že mu z nějakého, jemu neznámého důvodu, očividně lhala. Přesto všechno ho ale něčím neuvěřitelně přitahovala.

Ale nebyla to jenom ta nečekaně silná fyzická přitažlivost, kterou k ní najednou pocítil. Byla mu sympatická také mnoha věcmi, které mu o sobě a na sebe prozradila. Cítil takové zvláštní souznění, vnímal a ochotně přijímal neviditelné vibrace, které vysílala do prostoru kolem sebe.

A co víc, viděl na ní, že i ona s živým zájmem poslouchá všechno to, co jí na oplátku mezi sousty guláše vyprávěl sám o sobě. Připadalo mu, že se spolu znají ne chvíli, ale odjakživa, že jsou oba naladěni na stej­nou vlnovou frekvenci. Získal k ní takovou důvěru, že se několikrát přistihl, že jí o sobě vypráví věci, s nimiž se nesvěřil žádné ze svých předchozích dívek. Ani Monice.

Chodil s Monikou bezmála rok, od loňského prosince. A až do dneška, vlastně do včerejška, ten večer mu pořád ještě ležel v hlavě a v žaludku, si myslel, že ji miluje. Možná, že mu však jenom chybělo srovnání, protože teď, po tom podivném rozhovoru, si najednou dokázal docela živě představit, že není s Monikou, ale že žije v jedné domácnosti právě tady s touto zajímavou Slovenkou. I když ji znal teprve hodinu nebo dvě a vlastně ani nevěděl, jak se jmenuje. "Promiňte, na co jste se mě ptala?" uvědomil si najednou, že už nejméně podruhé se ho na něco ptá.

"To zamyslenie by mi asi malo lichotiť," prohodila a střelila po něm zkoumavým pohledem. "Ale pýtala som sa vás, kam máte odtiaľto namierené."

"Ach tak," vzpamatoval se a silou vůle zaplašil bujné a dráždivé představy, které se mu ještě pořád neodbytně prodíraly na mysl. "Víte, je to ostuda, jezdím na planinu už pár let, ale tady u vás v Rudné a vůbec tady na téhle straně planiny jsem ještě nikdy nebyl. Chci to napravit. Chatař mi dal tip na výlet. Dneska bych rád došel až do Zlatna, prošel údolím Sviniarky, vylezl nahoru na Lopušnou, podle mapy by to mělo jít, trochu se tam porozhlídnul, udělal pár fotek, třeba tam potkám i něco živého," zasvítily mu lačně oči, "a k večeru se nejkratší cestou vrátil na tu turistickou ubytovnu, co je pod hradem. Tam totiž bydlíme."

Dívčina tvář ztuhla a zestárla rázem o deset let.

"Stalo se něco?" znejistěl Marek.

"Na Lopušnú ste vravel, že chcete ísť?" zeptala se ho naléhavě.

"No... Ano, na Lopušnou. Proč? Děje se něco?" zeptal se znepokojeně.

"Pretože práve na Lopušnej sa stala Zolovi tá hrozná nehoda. Ne­mám to miesto ani trochu rada. Nebolo to zďaleka jediné nešťastie tam v tých miestach." Natáhla se přes stůl a po krátkém zaváhání položila svoje drobné štíhlé dlaně na jeho velké ruce. Naklonila se co nejblíže k němu a podívala se mu zpříma do očí. "Nechoď tam, prosím ťa. Daj si poradiť a nechoď tam. Mám z toho miesta veľmi zlý, hrozný pocit. To miesto je prekliate a prináša všetkým iba smolu a trápenie," řekla tichým zastřeným hlasem. Její oči byly nesmírně hluboké a kdesi z jejich dna najednou vyvřela na povrch velká bublina zármutku a strachu.

Marek nervózně polkl, vyprostil svoje ruce zpod jejích a zbaběle řekl:

"Asi bych už měl raději jít. Mám to dneska ještě dost daleko a už je spousta hodin. Kolik vám dlužím za to jídlo?"

Žena se na něho chvíli přemýšlivě dívala, potom se opřela zády o opěradlo židle a řekla bezvýrazně:

"Za polievku, guláš a kávu päťdesiatpäť korún. A ak chcete, tak vás úplne zadarmo zveziem do Zlatna, aby ste sa nemusel trmácať tie dva kilometre po ceste pešo. Aj tak som vás svojím hlúpym rozprávaním iste zdržala omnoho viac, než ste si plánoval," nabídla mu docela ochotně, ale Marek měl pocit, že to křehké pouto, které se mezi nimi začínalo vytvářet, se jeho vinou přetrhlo a někam se vytratilo. Mrzelo ho to.

"Je to lákavé, rád si ušetřím chůzi po silnici, ale kdo tady za vás bude mezitím prodávat? Říkala jste, že jste tady na to úplně sama?" zeptal se, zatímco na stůl vysypal z kulaté krabičky od kinofilmu hrst slovenských mincí a odpočítával požadovanou sumu.

"Teraz sem už nikto nepríde," řekla prodavačka, sundala si plášť a oblékla si bundu. "V sobotu popoludní sem nikdy nikto nechodí," dodala bez úsměvu.

"A proč máte teda otevřeno?" zeptal se Marek nechápavě.

"Čo ak by niekto predsa len prišiel?"

***

Marek se naopak snažil mít medvěda nepřetržitě pod kontrolou, nebylo to ale vůbec jednoduché. Medvěd ani na chvíli nepostál na jed­nom místě, kroužil po celé louce, hned byl tady, hned zase támhle. A najednou nebyl nikde. Někam zmizel. Ztratil se někde v hustém křoví, v hloubi temného lesa na Lopušné, neslyšně přitom našlapuje na svá měkká a široká chodidla...

Marek se nahoře ve větvích netrpělivě zavrtěl. Dostával křeče do svalů a bolelo ho celé tělo. Byl pořádně potlučený a podrásaný od větví a pal­čivě ho bolely paže a záda, jak se musel dlouhé minuty držet v nezvyklé poloze bez možnosti pořádného pohybu. Opatrně ve větvoví přešlápl. Nestalo se nic.V rámci omezených možností se napřímil a důkladně se protáhl. Ulevilo se mu tím.

Slezl ještě o několik pater větví níž a chystal se sestoupit až na zem, ale na poslední chvíli zaváhal. Nevěděl, jestli medvěd svůj odchod jenom nepředstíral. Klidně to mohla být jedna z těch záludných medvědích lstí, o nichž se toho tolik povídalo u táborových ohňů. Rozhodl se, že raději ještě chvíli počká. Pár metrů nad zemí se posadil co nejpoho­dlněji na širokou větev, opřel se zády o široký hladký kmen a čekal. A přemýšlel o tom, co se v uplynulé hodině stalo.

Vlastně nebylo o čem přemýšlet. Bylo to prosté.

Na lesní stezce narazil na včerejší medvědí stopu, která s největší pravděpodobností vedla někam k doupěti. Medvěd, který se v tu chvíli pohyboval na opačném konci stezky, došel až na okraj palouku a tam Marka zaslechl nebo ucítil.

Sešel z cesty hlouběji do lesa a louku velkým obloukem obešel a dostal se tak svému nezkušenému stopaři rovnou do zad. A on mu na ten prastarý, ale v praxi mnohokrát vyzkoušený medvědí trik naletěl.

Marek se styděl sám před sebou. Byl hlupák. Jasně se ukázalo, kdo je v tomto lese tím pravým lovcem a stopařem a kdo si na něj jenom hraje. Když o tom teď přemýšlel, musel si přiznat, že pokud by ten medvěd jenom trochu chtěl, mohl ho velmi snadno zabít. A vůbec by přitom nemusel čekat až na louku, klidně to mohl udělat už kdekoliv v lese. Příležitostí a času na to měl dost, a kdyby doopravdy zaútočil, neměl by proti němu ani tu sebemenší šanci. Proč to neudělal, mladík dost dobře nechápal.

Možná, napadl ho přece jen jeden důvod, možná prostě necítil potřebu tak radikálního zásahu. Spokojil se jen s tím, že ho pořádně vyděsil a zahnal na strom.

Brr, otřásl se, tak to se mu teda povedlo. Znovu se zachvěl. Začínala mu být nepříjemná zima. Šaty měl propocené skrz a s nezadržitelně se blížícím večerem rychle klesala teplota vzduchu. V koruně stromu navíc pěkně profukovalo a Marek se opět začínal třást jako list osiky. Tentokrát ale už ne strachy, nýbrž pronikavou zimou.

Sluníčko kleslo za koruny stromů a v lese se začínalo viditelně šeřit. Marek se musel hodně rychle rozhodnout, co bude dál. Moc možností na výběr neměl. Na stromě přes noc zůstat nemohl a ani nechtěl. To nebyla dobrá možnost. Zrovna tak nebylo moudré příliš otálet s odcho­dem, protože jestli se setmí ještě víc, bude se vracet tím nepřehledným a málo známým lesem za naprosté tmy jen s baterkou. Což bylo úplně to nejposlednější, co by si ještě dneska přál prožít. Na jeden den těch silných zážitků bylo až dost.

Zlé taky bylo, že neznal pořádně cestu. Dolů potokem se v žádném případě vracet nechtěl, byla by to strašně dlouhá a zbytečně riskantní cesta. A nic by neřešila. Ocitl by se zase ve Zlatně. Odtamtud to bylo domů pořád ještě hodně daleko. Ledaže...

Ledaže bych zkusil v Rudné zaklepat na okno u Andrei... Kde bydlí, přece dobře vím... Přivřel oči a chvíli se tou myšlenkou zaobíral, byla lákavá a vzrušující. Vybavoval si Andreiny hluboké hnědé oči, důlky ve tvářích, milý úsměv, dlouhé hnědé vlasy, její křivky, znovu prožíval ten tolik elektrizující dotek její dlaně. Zkoušel si ji představit, jak asi vypadá nahá.

Otevřel zase oči a blažený výraz se mu zase rychle vytratil z tváře. Ne, to je celé nesmysl. A kromě toho, na chatě čekají Filip s Luckou a Monikou... No jo, Monika, zarazil se a svraštil obočí. U srdce ho bodla výčitka, za celý den si na svoji přítelkyni prakticky nevzpomněl. Copak Monika. Vždyť já vlastně ani nevím, jestli ještě chci, aby to byla ona, kdo na mě čekává.

Potřásl hlavou, aby z ní vypudil myšlenky na děvčata, a začal zase raději přemýšlet o zpáteční cestě. Uvažoval, jestli z tohoto místa dokáže najít zelenou turistickou značku. Pokud dobře odhadoval svoji polohu, neměl by být od značené cesty příliš daleko. Určitě ne víc, jak jeden kilometr vzdušnou čarou. Kdyby se mu ji podařilo najít, vracel by se po slušné cestě, navíc po cestě, kterou už z dřívějška znal, a mohl by být doma tak za dvě, maximálně za tři hodiny ostřejší chůze.

Jenomže k tomu, aby tu značenou cestu našel, nezbytně potřeboval kompas, mapu a... a světlo. Hlavně světlo. Kompas se i s mapou válel někde dole na zemi, ale se světlem to bylo mnohem horší. Ubývalo ho před očima. Sluníčko zmizelo za obzorem a i ten tak zvaný občanský soumrak se nezadržitelně krátil. Zbývalo z něj sotva dvacet minut a pak nastoupí tma. Marek si uvědomil, že jestli chce něco podniknout, musí to udělat okamžitě.

Naposledy se ze své rozhledny rozhlédl, jestli náhodou medvěda ně­kde neuvidí, ale nikde ho nespatřil. Na stromy v okolí se navíc začínali vracet ptáci a les znovu ožíval jejich zpěvem. Usoudil, že by to mohlo být dobré znamení, a už bez dalšího zdržování začal slézat ze stromu. Sešplhal bezpečně až tři metry nad zem a chystal se spustit do trávy, když ho větev, na níž právě stál, hanebně zradila. Ztrouchnivělé dřevo hlasitě zapraštělo a znenadání pod jeho více jak osmdesáti kilogramy živé váhy povolilo. Marek ztratil rovnováhu, zamával v panice rukama, špičkami prstů se dotkl větve nad hlavou, ale zachytit se jí už nedokázal. Zemská přitažlivost byla rychlejší.

O vteřinu později už ležel celý zkroucený v hromadě listí, polá­maných větví a kamenů u paty stromu. Nehýbal se a pod hlavou se mu zvolna rozlévala kaluž tmavé krve.

***

Druhá část - Návrat

Marek se naposledy zhluboka nadechl a odhodlaně vstoupil dovnitř. Cítil se jako před obtížnou zkouškou na vysoké škole, před zkouškou, jejímž výsledkem si nebyl právě jist. Nevyrovnaný dech, rozklepaná kolena, zpocená záda. Měl hroznou trému. Chtělo se mu zvracet a útroby mu svíral hrozný strach, že to celé skončí ostudou a trapasem. Ale byl už tady a vracet se nechtěl. Ani nebylo kam a ke komu. Zavřel za sebou tiše dveře a rozkoukával se uvnitř.

Většina míst u stolů byla obsazených, jen v rohu místnosti, v tom rožku úplně nejvzdálenějším od pultu, byl kousek volného místa na dřevěné la­vici. Pozdravil zdvořile starousedlíky sedící u toho stolu a s jejich nepříliš nadšeným souhlasem si k nim přisedl. Většina mužů tady popíjela grog, dva měli před sebou navíc točené pivo, nejspíš desítku Gemera, ve třech půldecových skleničkách se ukrývala nějaká pálenka. Téměř všichni v lo­kále kouřili laciné cigarety a vzduch v místnosti byl hustý a neprůhledný.

Marek si sundal péřovou bundu, nacpal si ji za záda a udělal si v rámci možností pohodlí. Rozhlížel se kolem sebe a hlavně přitom pokukoval směrem ke vzdálenému pultu. Andrea tam byla, ale zatím si ho nevšim­la. Měla na sobě bílý plášť bez rukávů a plné ruce práce. Točila pivo, vařila grogy, umývala nádobí, prodávala cigarety. Vypadala unaveně. Nahá ramena se zbytky letního opálení se jí leskla potem a pramínek neposlušných hnědých vlasů jí neustále padal do obličeje. Každou chvíli si ho navyklým pohybem odhrnovala z čela. Moc jí to slušelo.

Marek si ji prohlížel, a jestli byl ještě před chvílí docela ztuhlý zimou, zaplavila ho teď taková něha, že pod jejím náporem rychle roztával. Těžce si však povzdechl. Měl čím dál větší strach z toho, jak na jeho přítomnost bude Andrea reagovat.

"Čo si dáš," přetrhl proud jeho úvah obrovský červenolící chlap v kostkované košili s vyhrnutými rukávy, sedící naproti němu přes stůl. "Nech tu nesedíš len tak na sucho. Keď už si tu," dodal s notnou dávkou despektu v hlubokém hlase.

Marek se rozhlédl po sklenicích stojících na velkém stole a nasál nosem vzduch, aby identifikoval jejich obsah.

"Tak třeba ten grog, ať netrhám partu," navrhl a zadumaně si toho muže prohlížel. Byl mu povědomý, už ho musel někdy vidět. Neměl však čas o tom přemýšlet. Obrovitý chlap jeho volbu schválil spokojeným přikývnutím.

"Hej, Andrejka, prines nám sem šesť grogov, je nás tu teraz o jedného viac," zaburácel svým hromovým basem přes celou místnost. Všichni se jako na povel otočili a zvědavě se podívali, kdo že je to tam teď navíc. Markovi byla taková publicita nepříjemná, netoužil po tom být zrovna tady středem pozornosti; a navíc pochopil, že tahle runda bude nejspíš na jeho účet. Okamžitě na to ale přestal myslet, protože si všiml, že i Andrea zvedla za svým pultem zvědavě hlavu, odhrnula si zápěstím vlasy z obličeje a podívala se směrem k jejich stolu. Poznala ho okamžitě. I s tou jeho zarostlou bradou.

Jejich pohledy pronikly skrze hustý namodralý dým a někde uprostřed prostorné místnosti se střetly. Zajiskřilo to mezi nimi a Marek najednou věděl, že udělal dobře, když poslechl svůj bláznivý nápad a rozjel se sem za ní.

Andree se na tváři objevil potěšený úsměv a viditelně pookřála. Uva­řila do tlustostěnných vysokých sklenic šest silných grogů, naskládala je na kulatý nerezový tácek, přes předloktí si přehodila utěrku a přišla za nimi.

"Dobrý deň prajem. Prišiel ste na tú kávu?" pozdravila Marka s milým úsměvem na rtech a veselou jiskrou v oku. "Dáte si okrem toho grogu ešte niečo, mladý pán?" zeptala se vlídně, zatímco obratně servírovala na stůl horké zamlžené sklenice.

"Dobrý den, paní vedoucí. Jdu úplně náhodou kolem a vidím, že máte zrovna otevřeno. Copak tady máte dobrého?" oplatil jí Marek přátelský úsměv.

"Všeličo," odpověděla mladá vdova s potměšilým zábleskem v očích. "Ale ak sa nikam neponáhľate, tak to tu budem za necelú hodinku zatvá­rať," rozhlédla se po nespokojeně mručícím osazenstvu a pokrčila rameny v takovém tom gestu, jo, taky je mi to líto, pánové, ale vůbec nic s tím nenadělám, to víte, hodiny jsou hodiny... "A potom sa o tom môžeme spolu v kľude porozprávať," dodala se sklopenýma očima a utírala přitom trochu roztržitě stůl.

"Já už dneska nepospíchám vůbec nikam," odpověděl jí s úlevou v hlase Marek. "Kam jsem chtěl dojet, tam jsem dojel. Taky bych si s vámi moc rád popovídal." 

Dívka se zatvářila spokojeně a vrátila se ke své práci za pultem. Marek se zalíbením sledoval, jak se její štíhlá a pružná postava obratně proplétá mezi stoly a sbírá přitom na uvolněný tácek prázdné sklenice.

***

"Mareček, mňa to tu už nebaví, ja už to tu nevydržím," zašeptala mu Andrea do ucha během ploužáku. Měla horký dech a rozostřené oči. Spustila ruku dolů a stiskla mu přes kalhoty napůl ztopořený penis. "Poď, pôjdeme už do hotela," sykla netrpělivě, popadla ho za ruku a táhla ho skrze tančící páry ke dveřím diskotéky. Se smíchem přeběhli přes park na Náměstí svobody, dovolili portýrovi, aby jim přidržel pro­sklené dveře, na recepci si vyzvedli klíče od pokoje 712 a výtahem se vyvezli do sedmého patra tříhvězdičkového banskobystrického hotelu Lux, kde měli zaplacené apartmá.

"Zaves to na kľučku a príď za mnou," vrazila Andrea Markovi do ruky cedulku "Nevyrušovať", skopla střevíce a zamířila rovnou do koupelny. Marek tabulku nainstaloval, zamknul a nechal klíč pro jistotu zastrčený v zámku. Nestál o překvapení. Zaklepal na pootevřené dveře koupelny, a když mu nikdo neodpověděl, usmál se a vešel dovnitř.

Jeho přítelkyně stála uprostřed nevelké místnosti. Dlouhé vlasy mě­la rozpuštěné a spadaly jí v hustých hnědých vlnách na nahá ramena, rytmicky se zvedající zrychleným dechem.

Elegantní černé prádlo se válelo na zemi a dívka sama byla zaba­lená jen do velké bílé osušky. Ruce měla volně svěšené podél boků, bradu vyzývavě zvednutou a oči přivřené. Čekala. Zdánlivě uvolněně, ale drobné, vůlí nekontrolované pohyby prstů prozrazovaly její napětí a nervozitu.

Markovi se zrychlil tep a rozbušilo se mu divoce srdce. Přistoupil blíž a vzal dívčinu tvář do obou dlaní. Přitiskl své rty k jejím a dlouze ji políbil. Cítil, jak dívka pootevřela ústa a pronikl jazykem dovnitř. Oplatila mu to.

Odhrnul vlasy z ramen a políbil ji do důlků klíčních kostí a potom na hrdlo, na šíji a na uši. Sevřel jemnými chloupky porostlý ušní lalů­ček mezi rty a pomazlil se s ním. Andrea dlouze zasténala a odstrčila ho od sebe. Prudce dýchala a oči jí žhnuly jako při horečce. Sáhla si mezi ňadra a uvolnila cíp osušky. Zavrtěla boky a nechala ji sklouznout na zem. Zůstala před Markem stát oblečená pouze do zlatého řetízku na pravém kotníku.

Marek těžce polknul a začal si chvatně rozepínat opasek, ale Andrea ho zarazila.

"Počkaj, ja sama," zašeptala a špičkou růžového jazyka si přejela přes přední zuby.

"Kto ide prvý pod sprchu?" zeptala se, když byli oba nazí.

"Co takhle oba zároveň?"

***

Bylo už dost pozdě večer, když se u Andreina domku neurvale rozdrnčel zvonek. Ron na zahradě se hlasitě rozštěkal.

"Kto to je, mamička?" zeptala se Barborka, která si malovala u kuchyň­ského stolu, zatímco Andrea připravovala jídlo na druhý den, překvapeně.

"Neviem," odpověděla Andrea zaraženě. "Počkaj tu."

Došla ke dveřím, zajistila je řetízkem a pootevřela je.

"Marek?" vydechla překvapeně. "Čo ty tu robíš? Myslela som si, že už budeš dávno na ceste do Brna? Počkaj, hneď ti otvorím."

"Já taky jsem na cestě do Brna," odpověděl udýchaný Marek, když mu otevřela a pustila ho na zápraží. "A na zastávce na mě čeká vlak, nemůžu se zdržet."

"Tak prečo si..."

"Protože mi Robo konečně řekl, kdo byl tím mým strážným andělem," skočil jí do řeči. "Děkuju, Andreo. Zachránila jsi mi život," řekl a divoce ji políbil na rty. "Musím běžet," povzdechl si nešťastně. "Děda Debnár mi na tebe dal jenom tři minuty." Vlepil jí ještě jednu rychlou pusu, otočil se a utíkal směrem k nádraží. "Přijedu v sobotu ráno!" slyšela ho, jak volá přes rameno.

Zamávala mu, i když to už nemohl vidět.

"Tak dedo Debnár," zašeptala si pro sebe. Strávil tu pár dní a už volá toho ušomraného výpravcu dedo Debnár a on kvôli nemu kľudne zdrží vlak. Chlapi sa zoznamujú tak hrozne ľahko, pomyslela si se stopou závisti.

Zůstala však stát ve dveřích, a bez ohledu na zimu, která se jí zakuso­vala do nahých paží, se za Markem dívala, dokud jí nezmizel z dohledu.

***

V nejzazším koutě, v místě, kde byla hradba nejvyšší, ve sněhu na­půl seděl a napůl ležel Kraken. Zády se opíral o zlomený kmen a před sebou držel na obranu pořádnou hůl. Byl celý zkrvavený, zpocený a vyčerpaný. A byl k smrti vyděšený.

Chvíli na Marka třeštil oči, a když zjistil, že mu nehrozí nebezpečí, s úlevou si vydechl. Ruka s holí klesla vyčerpaně do sněhu.

"Kurva, ja som sa ťa strašne zľakol. Počul som nejaký šramot a my­slel som si, že tu obchádza jeho mama. Ty kokot, ty si ma tak vyľakal, že som si asi pustil do gatí," řekl polohlasem.

"Jaká mama?" zeptal se Marek nechápavě.

"Pššt, nekrič tak," přiložil si Kraken prst na rty a palcem ukázal přes kmeny za svými zády kamsi hlouběji do lesa.

Marek přistoupil blíž, přikrčil se a opatrně vyhlédl. Asi o sto metrů dál uviděl v lese ještě docela mladého medvěda, jak z hlubokého sněhu cosi vyhrabává.

"Ty bláho, a já s sebou nemám dlouhej objektiv," posteskl si. Chvatně vylovil fotoaparát se základním objektivem 28-70 mm a udělal rychle několik fotek. "Krasavec," zhodnotil medvídě.

"Ty kokot jeden," procedil skrze zuby Kraken. Z dechu mu ostře zavanula kořalka. Opodál se válela prázdná půllitrová láhev. "O objektív sa staráš. Budeme radi, keď nás ten tvoj krásavec, alebo jeho mama, nezožerie. Tiež sa tu niekde motá."

"Pravda," vzpamatoval se Marek. "Musíme odsud pryč. Co všechno ti vlastně je?" zeptal se, zatímco trochu zahanbeně uklízel fotoaparát.

"Dohromady nič, to sú všetko len škrabance," ukázal Kraken na ně­kolik docela velkých ran. Byl to tvrdý chlap. "Ale koleno mám totálne v hajzli. Nemôžem chodiť. Dovliekol som sa sem, aby som sa neváľal priamo pred medvedím brlohom, ale ďalej sa už sám nedostanem. Po­čítal som už pomaly s tým, že tu dnes zmrznem," podíval se na Marka a v očích se mu objevila nevyslovená prosba. Nahlas by toho přistěho­valce z města nikdy o pomoc nepožádal.

"Pomůžu ti," řekl Marek prostě.

Krakenovi se spokojeně blýsklo v očích.

"Dúfal som, že to povieš."

"Dlužím ti to. Taky jsi mi kdysi pomohl."

Kovbojovy oči se rozšířily úžasem.

"Ja tebe? A kedy? Ty vole, to si vôbec nepamätám?"

"Loni na podzim. Fakt se nepamatuješ? Spadl jsem ze stromu na Lopušné."

"Jáj, to si bol ty?" zasmál se chraplavě Kraken. "Tak to je dobre. Aspoň ti nebudem nič dlžný."

"Ne. Nebudeš mi nic dlužnej. A jak se ti to vlastně stalo?" zeptal se Marek, trochu rozladěný kovbojovou přímostí.

Sebevědomý třpyt v lehce kalných očích zase povadl.

"Ále, som bohovský kokot," přiznal Kraken sebekriticky a zatvářil se provinile. "Vedel som, že je tam tá nora a chcel som sa zhora pozrieť, či nie je maco vonku. No a ten skurvený okraj sa s nami odtrhol." Naštvaně se ušklíbl. "Čo je s Trtkošom? Je v poriadku? Vyskočil zo zeme, akoby mu horela kúdeľ za riťou a utiekol preč a na mňa sa vysral. Sviniar jeden."

Marek zavrtěl hlavou.

"Ne, Trtkoš není v pořádku. Byl po tom pádu ošklivě domlácený a navíc si o pár kilometrů dál zlomil nohu. Teď už ho asi žerou vlci."

"Jebem ci boha aj dušu jeho," vyvalil Kraken oči. "To bude prúser ako Brno. Správca ma na mieste zabije. Ja snáď zostanem radšej tu. Ten kôň mal cenu vyše milióna," lamentoval.

Marek se na něho rozčarovaně podíval. Mrzelo ho, že má kovboj strach jen o to, co bude s ním a kdo zaplatí škodu. O nešťastného koně, k jehož smrti přispěl vlastní hloupostí, se příliš nezajímal. Taky přístup, říkal si. Kdybych uvažoval jako ty, tak jsem se na tebe taky vykašlal a už jsem mohl být třeba doma.

Nahlas ale nic neřekl. Kraken byl vážně poraněný a potřeboval jeho pomoc. Všechno ostatní bylo vedlejší. Stejně seš ale parchant vychcaná, pomyslel si, a podíval se na koňáka hodně pohrdavě.

"Videl si ho?" zeptal se najednou Kraken tiše.

"Jo, viděl jsem ho. Právě umíral. Hodně trpěl. Naříkal jako malý děc­ko," řekl Marek surově.

Kraken sklopil hlavu. Když ji zase zvedl, všiml si Marek, že se mu po zarostlých tvářích koulejí dva potůčky slz. Překvapeně se na plačícího kovboje podíval.

"Mal som ho strašne rád. Strávil som s ním viac času než s ktorou­koľvek babou," vyprávěl tiše Kraken. Markův pohrdavý výraz zmizel a v duchu se kovbojovi omluvil.

***

Třetí část - Stíny minulosti

Toto všechno teď v mžiku proletělo Markovi hlavou, když přemýšlel, jak k Andreinu dávno již zapomenutému příjmení přišel tenhle slizký chlápek v kožené bundičce.

"Je mi líto, pane, ale já neznám žádnou Andreu Mezsárošovou," řekl tak lhostejně, jak jen dokázal. "A tento podnik je můj. Všechno tady patří jenom mně a já tady taky šéfuju. Jste snad z berňáku, že se tak vyptáváte?"

"To nie. Som len Andrein starý dobrý priateľ z Bratislavy," prohodil muž. Marek se v duchu ušklíbl. To víš, že jo, ty starej dobrej příteli, to ti tak žeru, pomyslel si sarkasticky a zůstával ve střehu.

"A veľmi rád by som si so slečnou Andreou porozprával. Som si istý, že ona ma tu tiež rada uvidí. Dlho sme sa nevideli," dodal ten muž s rádoby dobrosrdečným úsměvem. Měl pozoruhodně melodický hlas, ale jeho slova zněla tak nevěrohodně, že se Marek neubránil mírně pobavenému úšklebku. Muž to zaregistroval a hraný úsměv se mu na tenkých rtech okamžitě rozplynul.

"Počúvaj, frajer, ja veľmi dobre viem, že ty Andreu poznáš," řekl a na pár vteřin se odmlčel. "Tak si švihni a zavolaj ju okamžite sem. Chcem s ňou hovoriť! Hneď!" vyštěkl zničehonic rozkazovačným tónem ten divous. Melodický hlas zhrubl, slova zazněla jako zapráskání bičem.

Marek se nahrbil a na zátylku a na zádech se mu naježily všechny chlupy. Přivřel oči a zrudl vzteky.

"Ty šmejde jeden zatracenej," procedil skrz zuby. "Řekl bych, že je nejvyšší čas, aby ses sebral a vypadl odsud ven sám, než ti pomůžu! Dveře jsou támhle za tebou, tak koukej vypadnout a nezapomeň pořádně zavřít! Zvenku!" zavrčel a opřel se dlaněmi o široký pult. Pravou ruku měl přitom sotva deset centimetrů od nabité zbraně.

Chlap se však k odchodu neměl. Ba právě naopak. Pohodlně se rozvalil na židli a provokativně si zívnul. Markovy výhrůžky na něho neměly nejmenší vliv.

"Vieš, čo by ma zaujímalo?" prohodil, jako by se vůbec nic nedělo. "Prečo tu, uprostred Slovenska, berie Slovákom robotu nejaký zasraný Čehúň. Obyčajný, vyjebaný a zasraný Čehúň, čo sa nasáčkoval na Slo­vensko, pretože doma ho už všetci mali plné zuby."

Odplivoval jednotlivá slova s neuvěřitelným opovržením. Pokud chtěl Marka vyprovokovat, tak se mu to docela úspěšně dařilo. V Markovi se vařila krev a adrenalin mu pěnil v žilách, jen jen vybouchnout.

Jak byl svým založením spíš flegmatik, teď začínal být nepříčetný vzteky. Byl tak rozzuřený, že zapomínal na staré dobré pravidlo všech zkušených hostinských - nenechat se zatáhnout do rvačky. Místo toho, aby ty sprosté urážky spolkl nebo vzal pistoli a toho chlapa z podniku prostě vyprovodil rovnou ven, serval ze sebe květovanou zástěru, kterou někdy při obsluze nosil pro pobavení svých přátel, zuřivě ji zmačkal a mrštil ji za sebe na zem. Začal si pomalu vyhrnovat rukávy propocené košile.

Chlap dál seděl a jen si ho s posměšným úšklebkem na rtech prohlížel. Přivřel číhavě pravé oko, ale jinak se ani nepohnul.

"Marek? Ešte si tu? Nezatvoríš už?" ozval se v tu nejméně vhodnou chvíli od zadního vchodu důvěrně známý hlas. "Barborka sa pýta, kedy už prídeš domov. Je jej lepšie, zbavila sa horúčky, a je jej za tebou smut­no. A mne nakoniec tiež. Nachystala som ti dobrú večeru, sviečkovú... Tú máš rád."

Usmívající se a spokojená Andrea se obratně protáhla malou kuchyň­kou a postavila se vedle Marka za pult. Podívala se zběžně na jejich posledního hosta. Zarazila se a zamyšleně se na něho podívala ještě jednou, důkladněji.

Tentokrát ho poznala. Zbledla a úsměv na tváři rázem zmizel a vy­střídalo ho zděšení.

"Mário? Ty? Čo ty tu robíš?"

"Ale áno, si to naozaj ty," prohlížel si ji se zájmem ten muž. Předklonil se, aby na ni lépe viděl, a studoval Andreu jako kus masa v řeznickém krámě.

"Trochu si vyrástla, máš väčšie prsia, to je príroda alebo silikón? A nechala si si narásť dlhšie vlasy, zmenila si účes, pribrala zopár kíl, ale inak si to naozaj ty. Ako za mlada. Zazrel som ťa z okna vlaku, keď sme tadiaľto predtým prechádzali a bola si mi hneď nejaká povedomá. To vieš, na tú tvoju prcinku sa nedá len tak zabudnúť. To je ale neuveriteľne šťastná náhoda, čo povieš? Snáď prvýkrát v živote cestujem niekam vlakom a koho na ceste nestretnem," ušklíbl se zlomyslně. "Som fakt hrozne rád, že som z toho blbého rýchlika nevyliezol zbytočne. Rád ťa vidím, Andy, miláčik," dodal a vycenil zuby v parodii na úsměv.

Marek sebou škubl, jako kdyby ho zasáhl elektrický proud. Cítil, že by měl nějak zasáhnout. Snažil se upoutat Andrein pohled, ale ta měla oči jen pro jejich nevítaného zákazníka.

"Ako... Ako si ma tu našiel, Mário?" zeptala se vyděšeně a hlas se jí zachvěl nefalšovaným strachem.

"Ako vravím, náhodou, naozaj iba náhodou," řekl chlap a se sa­distickou rozkoší se protáhl. "To už je proste osud. Asi nám to bolo súdené. Neverila by si, ako strašne sme sa vtedy snažili ťa nájsť. Preliezli sme všetky bordely v Bratislave a okolí, prezreli hádam všetky slovenské feťáčky, a teba nikde. Vyparila si sa. Už sme to chceli vzdať, vraveli sme si, že si si snáď šľahla zlatú dávku a je od teba pokoj, ale ono nie. Andrejka je pekne živá a zdravá a predáva pivo v bufáči. A svedčí jej to, len tak kvitne. To zrejme vďaka tomu čistému vidieckemu vzduchu, že? No, mám z toho stretnutia naozaj veľkú radosť, Andy. Chlapcov to tiež poteší, keď im o tom poviem, už sme ani nedúfali, že ťa ešte niekedy stretneme. A ako vidím, tak teba to teší tiež," dodal surově, když viděl její utrápený výraz.

"Škoda len, že sa toho stretnutia nedožil môj úbohý brat. Často o tebe hovoril," nechal hlas dramaticky poklesnout a Andrea se začala třást jako listí osiky ve větru.

"Pamätáš si ešte na Romana, však?" pokračoval Mário s krutým úšklebkem na úzkých rtech. "Určite áno. Moja malá sladká Andy, vravel o tebe, môj miláčik, kde je jej asi koniec, tak rád by som zase vyšukal tú jej guľatučkú riťku. No, Roman už ti tú tvoju guľatučkú riťku nevyšuká. On totiž umrel, vieš?"

Andrea se na něho překvapeně podívala. Neměla ani nejmenší tušení, že je Roman po smrti. Za určitých okolností by to pro ni mohla být velice dobrá zpráva. Nebo také ta nejhorší.

"Nespýtaš sa ma, ako tvoj miláčik umrel?" zeptal se mrazivým tónem Mário. "Nie? No nevadí," řekl, když se ho Andrea zeptat ne­odvážila. "Ja ti to poviem sám. Umrel vlani na jar vo väzení, moja milá. Dva mesiace pred prepustením. Blbé dva mesiace a mohol byť doma! Ale nie, oni ho zabili. V tom väzení, kam si ho ty poslala," jeho hlas teď zněl krajně nebezpečně.

"Nepohodol sa tam s vajdom cigánskeho gangu a ten ho nechal zabiť. Veľmi nepekne. Podrezali mu krk v sprche, Andrejka. Na­brúseným viečkom od plechovky, vieš? Pekne ohavná záležitosť. Nestalo by sa to, keby nebol v tom väzení. Vieš? Nepodrezali by ho ako prasa a on mohol žiť. To ty si ho tam dostala, Andrejka, to ty si poslala môjho brata na smrť," do hlasu mu pronikla opravdová nenávist.

***

Venku se konečně ozval zvuk notně unaveného naftového motoru a za okamžik někdo lehce zabubnoval prsty na zadní dveře.

Marek se lekl a trhl sebou. Rozbušilo se mu srdce. Přestože Jardu už netrpělivě očekával, měl nervy tak napnuté, že ho každý zvuk rozhodil. Zvedl se ze židle, došel ke dveřím a nakoukl špehýrkou. Byl to ten, koho čekal. Otevřel.

Jarda se starým terénním UAZem nacouval co nejblíž a otevřel dokořán zadní dveře vozu. Na bočních lavicích se povalovalo několik dvacetilitrových plastových kanystrů. Marek se s otázkou v očích podíval na Jardu.

"Pôjdeme spolu na Studňu po vodu zo studničky. Chceš z nej predsa variť ten špeciálny muránsky grog," oznámil mu obr. Marek jen němě přikývl. Nepřestával se divit.

Jarda vešel dovnitř a ostřížím zrakem zkontroloval celý bufet.

"Fajn," zabručel spokojeně. "Dobrá práca. Až sa zbavíme tohto," kývl na mrtvolu, "nikto nič nespozná." Zamyslel se a zahleděl se na mokrou prkennou podlahu. "Ale ak ti môžem niečo poradiť," ob­rátil se k Markovi, "tak tú podlahu čo najskôr vymeň. Vytrhaj všetky tie dosky a všetky ich spáľ."

"Proč? Vydrhnul jsem to důkladně."

"Nejaké stopy tam vždy zostanú."

"Můžu na to dát linoleum."

"Vieš, čo je to luminol?" zeptal se ho Jarda.

Marek zavrtěl hlavou.

"To je taká sračka, ktorú používajú poliši na hľadanie stôp od krvi. Stačí tým postriekať to miesto, kde by mala byť krv a zatiahnuť závesy. Krásne modro sa to rozsvieti."

"I když je to vyčištěný saponátem?" zeptal se Marek nevěřícně.

"To je fuk. Krv nikdy neodstrániš dokonale. A uisťujem ťa, že sa to dá zistiť aj po dlhej dobe."

"Po jak dlouhý době?"

"Po veľmi dlhej dobe. Proste, ak nechceš, aby tu poliši niekedy v budúcnosti našli krv, jednoducho tú podlahu vo vlastnom záujme vymeň," uzavřel Jarda.

"Dobře," souhlasil Marek roztržitě. "Vyměním ji. Ty, Jardo, podívej se na tohle," řekl a podal mu fotku té staré ženy. Byl to zvětšený portrét, jako se dává na průkazky. Na rubu bylo rukou napsáno: 'Od mamy'.

"Fotka. Čo s tým?"

"To je asi jeho maminka."

"No a čo? Každý má alebo mal mamu."

"Co s tím mám udělat?"

"A čo si urobil s tým ostatným?"

"Roztrhal, spálil, spláchl do záchodu."

"Tak presne to isté urob aj s tou fotkou," vrátil mu ji Jarda. "A pohni si s tým, musíš mi pomôcť ho naložiť."

Marek zlikvidoval fotografii a šel pomáhat Jardovi s mrtvým tělem. K zadním dveřím bufetu nebylo odnikud moc vidět, a tak se jim poda­řilo propašovat ho do auta docela nepozorovaně. S maskováním těla si Jarda příliš velké starosti nedělal. Bez jakýchkoliv skrupulí nacpal mrtvolu pod zadní sedadlo, přehodil přes ni nějaké staré hadry a nahoru vyrovnal ty kanystry. Zabouchl dveře auta a napřímil se.

"Zamkni krčmu a nastúp," řekl Markovi. "Pôjdeme na výlet."

***

Čtvrtá část - Zúčtování

Pes se pohnul, aby získal lepší pozici, urovnal si nohy, zapřel se ši­rokými tlapami do země, na rozložité hrudi se přitom zavlnily ocelové svaly, a s raketovým zrychlením vyrazil ze svého úkrytu. Ani teď nevrčel ani neštěkal. To nebyl jeho styl.

Nevěděl sice, že si mezi figuranty v kynologickém klubu v Popradu, kam s ním jeho pán občas jezdíval na cvičiště, vysloužil přezdívku 'Němý zabiják', ale přesně to vystihovalo jeho povahu.

Jako černý blesk teď prolétl přes volné prostranství a stále bez jedi­ného zvuku se vymrštil, prolétl vzduchem a vší silou se zahryzl do ruky držící pistoli. Pistolníkova paže, na rozdíl od ruky figurantovy, nebyla chráněna silným, bambusovými pruty vyztuženým rukávem, a ostré zuby se zabořily rovnou hluboko do masa.

Napadený muž vykřikl bolestí i překvapením a byl váhou velkého psa okamžitě stržen k zemi. Divoce sebou zmítal v zoufalé snaze osvobodit drcenou paži ze svěráku mohutných čelistí, volnou rukou do zahryznu­tého psa mlátil, kopal do něho nohama, nadával mu těmi nejsprostějšími výrazy, které mu slina přinesla na jazyk, ale nebylo mu to nic platné. Ron jen mhouřil oči, klopil uši a temně mručel.

Horká krev z mužovy rozervané paže mu zalévala čenich a dusila ho, ale povolit stisk ho nepřiměla. Ba právě naopak. Pach čerstvé krve ho dráždil a probouzel v něm ty nejdivočejší pudy. Svíral čelisti stále větší silou a zmítající se muž byl nepříčetný bolestí, neboť mu psí zuby rozdrtily většinu zápěstních kůstek a rozervaly okolní svaly a šlachy takovým způsobem, že nebyla šance, aby to nějaký plastický chirurg dal ještě někdy do pořádku.

Opodál stojící Anton brzy překonal leknutí, ale na pomoc svému parťákovi nešel a odtrhnout zakousnutého psa se nepokusil. Místo toho sebral ze země zbraň, kterou řidič během potyčky upustil, poodstoupil o pár kroků dozadu, chladnokrevně zamířil a několikrát za sebou vystře­lil. Italská Bernadelli ráže .22 Long Rifle jen trochu hlasitěji pšoukla.

Postřelený Ron zakňučel, pustil vetřelcovu ruku, pokusil se zaútočit na druhého střelce, ale zadní nohy se pod ním podlomily. Spadl na levý bok, naříkal a svíjel se v bolestech, zatímco do něj Anton vypálil další dvě kulky.

Uvnitř domku se ozval hluk a nad vstupními dveřmi se rozzářila holá žárovka. Pronikavé žluté světlo v mžiku zaplavilo celý dvůr. Ve tmě za záclonou se mihla silueta polonahého muže, ozvaly se hlasy.

Oslněný Anton se na okno vztekle podíval, sprostě zaklel, trhnutím postavil na nohy napůl bezvědomého krvácejícího společníka a nepří­liš šetrně ho vlekl pryč ze zahrady. Bez ohledu na bolestivé sténání ho nacpal na zadní sedadlo auta a sám se posadil za volant. Poklidně spící Rudnou zaburácel silný čtyřlitrový motor neosvětleného tmavého vozu se zakrytou poznávací značkou, aby se za dalších deset sekund ztratil za nejbližší zatáčkou.

Byla sobota, dvě hodiny ráno a podle předpovědi počasí měl za dvě a půl hodiny začít další nádherný den... 

***

Jarda musel být mrtvý už nejméně několik dní. V místnosti byl skutečně nesnesitelný puch, v otevřených ranách a v prázdných očních důlcích se líně převalovaly stovky krémově žlutých larev masařek. Nazelena­lá pokožka byla plná puchýřů a v cárech se odlupovala, na břiše měl obrovskou černozelenou skvrnu. Kdysi mocné svaly byly v důsledku štěpení bílkovin mazlavé až rozbředlé. Jardovo mrtvé tělo se v teplém červnovém počasí doslova roztékalo před očima.

Markovi se znovu zvedl žaludek a tentokrát na jazyku ucítil žaludeční kyseliny. Pevně stiskl rty, přitiskl si na ústa ruku a vyběhl ven na zahra­du. Právě včas, aby se vyzvracel do vysokých kopřiv vedle dřevníku. Několikrát si odplivl, pečlivě si utřel rty do kapesníku a po chvíli váhání se vrátil dovnitř. Snažil se pohledem vyhýbat mrtvému tělu, ale nebylo to jednoduché. Pokoj byl příliš malý a Jarda příliš velký.

Nikdy dřív o životě svého věčně opilého zvláštního přítele nepřemýš­lel, ale teď, když si prohlížel jeho více než skromné bydlení, uvědomil si, jak strašně osamělý asi byl. Všechno, co tady bylo k vidění, to jen potvrzovalo.

Prázdná konzerva od vepřového masa ve vlastní šťávě na okenním parapetu. Od cigaretového kouře zažloutlé záclony. Špinavé a mastné okno. Popelník vrchovatě plný nedopalků. Neustlaná postel. Malá přenos­ná černobílá televize. Zarámovaný diplom z policejních závodů branné zdatnosti. Basa prázdných láhví od piva vedle postele. Hromádka osahaných pornografických časopisů. Polička s několika odrbanými knihami. Staré noviny. Usychající fíkus v rohu u okna. Malé kulaté akvárium se čtyřmi hladovými rybičkami.

Prohlížel si ty fragmenty a v duchu z nich skládal mozaiku osamě­lého života. V očích se mu objevily slzy. Jarda toho pro něho a pro jeho rodinu udělal tolik a on se nikdy ani nezajímal, jak vlastně žije. Vlastně se mu od toho nešťastného loňského podzimu vyhýbal, jak mohl, měl strach podívat se mu do očí, aby tam nenalezl připomínku vlastního svědomí.

***

Když přišel Marek k vědomí, seděl připoutaný na židli. Oblečení měl promočené, jak ho někdo křísil kýblem studené vody, na hlavě měl čerstvou bouli a po těle spoustu nových podlitin, ale jinak to nebylo tak zlé. Čekal by, že bude v mnohem horším stavu.

Potřepal hlavou, aby znovu nastartoval otřesený mozek, několikrát si odplivl a rozhlédl se.

Anton seděl obkročmo na židli proti němu, ruce měl opřené o opě­radlo a z očí mu sršely blesky. Na levé tváři se mu vybarvovala čerstvá modřina, jejíž velikost naplňovala Marka uspokojením.

Za zády cítil ty tři gorily, Skoba tady nebyl, asi pořád ještě venku hlídal, ale ani Andreu nikde neviděl. Zdálo se mu však, že ji slyší plakat za zavřenými dveřmi ve vedlejším pokoji. Dobře, pomyslel si. Aspoň je živá. Tak teď se snad začneme bavit a nebudeme ji do toho tahat. Podíval se vyzývavě na Antona. Zahleděl se mu upřeně na tu modřinu a usmál se.

"Bolí?" zeptal se a dal si záležet, aby to znělo soucitně.

Antonem zalomcoval vztek.

"Keby som od teba nepotreboval informácie, bol by si už mŕtvy," zavrčel. Znělo to trochu nakřápnutě, zaznamenal Marek spokojeně.

"Promluvit jsme si mohli hned," odpověděl nahlas. Ani jeho hlas nezněl úplně stoprocentně, opuchlé rty dělaly své. Ignoroval to, nedá před těmi gaunery najevo žádnou slabost. "Můžu vám říct všechno, co chcete slyšet. Má žena neví nic, taháte ji do toho zbytečně, nemá vám co říct. To divadlo tady bylo úplně zbytečný."

"Ako môžeš vedieť, čo chcem počuť?" zavrtal se Anton do Marka pohledem.

"Tebe snad nezajímá, jak umřel ten bastard Mário a kde je zahrabanej?" řekl pomalu. Napětí v místnosti zhoustlo a kruh kolem něj se znovu utáhl. Anton však kývl rukou a muži ustoupili. Takže toto ho doopravdy zajímá, pomyslel si Marek s úlevou. Kdyby ne, neměli by se s Antonem o čem bavit. A to by bylo hodně zlé.

"Hej, toto ma skutočne zaujíma," připustil Anton. "A je to tiež jediný dôvod, prečo ešte nie si mŕtvy. Tak začni hovoriť a snaž sa ma veľmi nenaštvať."

Marek po něm loupl pohledem, nadechl se a spustil nacvičenou básničku:

"Mário se loni na podzim zastavil u nás v bufetu. Byl jsem tam tehdy sám, Andrea byla doma a starala se o nemocnou dcerku. Mário tehdy dost chlastal, lil do sebe whisky jako vodu. Zůstal po zavíračce jako poslední a neměl se k odchodu. Ani zaplatit nechtěl. Chtěl jsem ho vyhodit, ale byl agresivní. Začali jsme se rvát. Podcenil jsem ho. Byl hodně dobrej a se mnou by to dopadlo špatně, ale měl jsem tam bouchačku a v sebeobra­ně jsem ho zastřelil. Pak jsem zpanikařil. Nechtěl jsem volat policajty. Neměl jsem papíry na tu zbraň a bál jsem se, že to neuznají jako nutnou sebeobranu. Nechtěl jsem jít do basy. Odvezl jsem tělo do hor, hodil ho do jedný díry a doufal, že ho tady nikdo nikdy nebude hledat." Odmlčel se a podíval se na zamračeného Antona.

"Klameš," řekl Anton a upřeně se zahleděl Markovi do očí.